Máme se rádi jsme kamarádi do školy se těšíme s chutí se učíme.

UPOZORNĚNÍ PRO ŽÁKY

Písemnou omluvenku předkládáš třídnímu učiteli ihned první den příchodu do školy.
Nebude-li Tvoje absence řádně omluvena do tří dnů,
bude považována za neomluvenou!!!

Internetový klub

Žáci 1. i 2. stupně můžete využívat internet prostřednictvím
internetového klubu.
Jaká bude náplň?
Naučíte se vyhledávat informace, pracovat s výukovým softwarem
a využívat e-learning ,,skolazaskolou",
vytvářet referáty, prezentace....atd.
Klub můžete navštěvovat a opouštět průběžně dle své volby a svého volného času.

Provoz klubu:

byl ukončen v listopadu 2011 - v dalších měsících dle domluvy

Školní knihovna

Žáci mohou využívat školní knihovnu:

Hokejbal

Pozor! Nebezpečí na síti! 

Prostřednictvím internetu nesděluj nikdy osobní údaje
(adresu bydliště, školy, informace o rodině, spolužácích, telefonní číslo, číslo či heslo kreditní karty, bankovního účtu aj.)

Při chatování se nevydávej za staršího/starší, nezúčastňuj se šeptání s neznámým člověkem,
neslušné nebo vulgární diskuze.

Narazíš-li na něco, co je podle tvého názoru nelegální (jsi-li prostřednictvím internetu vyzván/a k jakékoli nekalé činnosti ve svém soukromí nebo probírá-li se téma, které Tě přivádí do rozpaků nebo děsí),
 ukonči chatování a ohlas vše rodičům.

Schůzku s člověkem, s nímž ses seznámil/a prostřednictvím internetu, si domluv pouze se svolením rodičů.
Sděl jim její čas a místo (veřejné, známé, bezpečné). Nechoď na ni sám/sama.

Pamatuj! Lidé na netu se mohou vydávat za někoho jiného, než kým ve skutečnosti jsou!

V přízemí naší školy je umístěná       SCHRÁNKA DŮVĚRY. 

Pokud máš nějaký problém, něco Tě tíží a nevíš si s tím rady, pokud potřebuješ pomoc a nemáš odvahu přijít osobně, můžeš napsat.
 Pokud se podepíšeš, můžeš si být jist, že nikdo Tvoje jméno neprozradí. Od schránky má klíče pouze paní ředitelka a ta se Ti bude snažit pomoci.

Nebudeš první, komu pomůže.
 Proto se už netrap a dej o sobě vědět.

    Žákovský parlament je volen jednou ročně, a to vždy na začátku školního roku. Z každé 5. - 9. třídy jsou voleni dva zástupci. Předsedou parlamentu je jeden z učitelů, který je jmenován vedením školy. Žákovský parlament se schází dle potřeby, nejméně však jednou za tři měsíce. Schůzi svolává vždy předseda.
    Zástupci žáků 5.- 9. ročníků mají možnost vyjádřit svoje připomínky či náměty k ,,chodu školy". Během schůzí se projednávají různé problémy týkající se celé školy nebo jednotlivých tříd, dále se zde zástupci tříd pravidelně dovídají aktuální informace týkající se chodu školy. Žákovský parlament spolupracuje při vytváření pěkného prostředí ve škole, podílí se na posílení vzájemné důvěry nejen mezi žáky, ale i mezi učiteli a žáky.
    Úkolem členů žákovského parlamentu je informovat své spolužáky a třídního učitele o všem, co se na schůzkách dozví a zpětně parlamentu předávat připomínky svých spolužáků.

více informací naleznete na stránkách http://psgenklap.jlk.cz - školní parlament

Upozornění pro čtenáře této části stránek:
Vložené práce jsou autorská díla žáků, tudíž nejsou graficky a pravopisně upravovány!!!

Práce jsou řazeny časově od nejnovějších po nejstarší.

      V prosinci 2011 proběhla ve škole soutěž o nejoriginálnější vánoční příběh

TICHÁ NOC

      Ten starý pán večeřel sám. Všude se ozývaly radostné hlasy dětí, které byly nadšené z dárků. Jen u něj v bytě bylo ponuré ticho. Ale proč?
      Starý pán žil sám a s nikým se moc nestýkal. Avšak i přesto, že se k nikomu nechoval hezky, ho paní sousedka pozvala na štědrovečerní večeři. On ji ale odmítl. Nechtěl, aby ho ostatní litovali proto, že jeho manželka již odešla, ani proto, že neměl žádné děti a žil již 7 let v prázdném bytě.
      Tikání hodin se rozléhalo v bytě. Starý pán pozvedl skleničku vína, ale těsně před tím, než ji přiložil k ústům, se ozval zvonek u dveří. Pán se nevěřícně díval na rodinu paní sousedky. Pozval je dál. Přinesli mu cukroví a vánoční přání. Byl překvapen.
      Nejdřív mu byla návštěva nepříjemná, ale v průběhu večera, když ohromeným dětem ukazoval své staré věci a vyprávěl ji m příběhy, které se k nim vázaly, se začal cítit lépe. Nakonec byl snad i rád, že má společnost. Hodiny začaly odbíjet jedenáctou. Když se starý pán rozloučil se svojí návštěvou, usmíval se. Potom si šel lehnout.
      Dalšího rána se už neprobudil. Ale umřel s úsměvem na rtech.  Zdál se mu sen o vánočním večeru velice podobném tomu, který prožil. Jen nestihl sousedce poděkovat za to, že ho zbavila sedmiletého smutku za jeden jediný večer.
      Hodiny se zastavily.

Barbora Junášková , 8.A, prosinec 2011 - 1. místo

TICHÁ NOC

Když ponocní  troubí dobrou noc
a lampáři lampy zhasínají,
tu noc dostává plnou moc,
tu z okna se dítka podívají.

Sněhové vločky na zem sedají
a meluzíny večer vzdychají.
Po vsi už není  ani slechu
i zvířata zalezla do pelechu.

Mám ráda to ticho…
                                         ticho …
                                                        té noci…

Milada Pátková, 9.A, prosinec 2011, 2. místo

SLIBY SE MAJ PLNIT O VÁNOCÍCH

      V dětském domově pomáhají děti péct cukroví, jen malá Apolenka píše dopis Ježíškovi a doufá, že jí tenhle rok konečně splní její jediné přání – poznat mateřskou lásku a teplo rodinného krbu. Dopis zalepí a se slzami v očích vhodí do krabičky pro Ježíška.
       Když paní vychovatelka vybírá Ježíškovu poštu, smutně se pozastaví nad dopisem od Apolenky. „Je nemožné takové přání splnit,“ říká si. Apolenčina maminka leží už tři roky v nemocnici, upadla do komatu po vážné autonehodě. Každý měsíc volá paní vychovatelka do nemocnice, zatím bezúspěšně.
      Vánoce se blíží, zima je stále chladnější, už si i stromečky oblékají bílé kabátky. Všem dětem zbývá jen čekat, jestli jejich prosby a přání Ježíšek vyslyší.
      Nastal Štědrý večer, všechny děti utíkají ke stromečku a s rozzářenýma očima rozbalují dárky. Jen Apolenka sedí u okna na židličce a smutně se z něj dívá. Vtom zazvoní telefon, paní vychovatelka zvedne sluchátko, chvíli hovoří překvapeným hlasem a poté samou radostí spěchá k Apolence. „Maminka otevřela oči,“ řekne. Apolenka se vrátí na židličku, usměje se k nebíčku a zašeptá: „Děkuji ti, Ježíšku.“
      Ještě že Ježíšek ví, že sliby se mají plnit, hlavně o Vánocích.

 Eliška Králová, 9.B, prosinec 2011, 3. místo

Báseň v próze – ZÁHADA STROMU

            Zelená, při prvním pohledu vás píchne do špičky nosu. Zářivě bílé obláčky tancují vzhůru nohama po modrém parketu, nemají šanci vyrovnat se stromu s alergií na vítr. Příroda má husí kůži. Hraje se tu na boj, jeden z hráčů je orel, krouží a vyhledává svou oběť, oběť posměchu…
            Vítr ztichl, něco se stalo. Každý to chtěl slyšet, já ale ne, odsedla jsem si ze stínu lesa na svítící kameny. Dospělé kameny měly svou tvář; v poraněných tvářích vidím krásu, pokud se krása blýská. I přestože zavřu oči a podívám se do sluníčka, chce mě také oslepit.
            Stromy si opět začaly povídat, teď je to o mně. Jak to vím? Nevím to.Stíny větví se po mně začaly sápat. Můj stín je jimi pohlcen. Spadla šiška. Chtějí upoutat mou pozornost. Poposednu si opět o kousek dál. Šeptají, já to ale slyším. Chtějí se seznámit, já mám ale zavřené oči.
            To je celá záhada přírody. Cítím se objímána, i když sedím sama. Vše je propojeno.
Strom v srdci.
Srdce na vodě.
Voda ve stromě.

 Jana Kellerová, 9.A, říjen 2011

Anglie 2011

       Žáci Základní školy Generála Klapálka se opět v roce 2011 zúčastnili ve dnech 19.03. až 26.03. pobytově výukového zájezdu do Velké Británie, za doprovodu paní učitelky Lenky Veselé a Michaely Gleichové. Naše dobrodružství začalo 19. března odpoledním příjezdem autobusu. Cesta autobusem byla velmi dlouhá a únavná, jeli jsme bezmála 20.hodin. Cesta do Velké Británie vedla přes Německo, Nizozemí, Belgie a Francie. V brzkých ranních hodinách jsme dorazili do francouzského přístavu v Calais , kde jsme nastoupili na trajekt a přepluli přes kanál La Manche až do Doveru. První den v Anglii jsme prohlíželi staré lázeňské město Bath, ve kterém jsme také byli ubytováni. Večer si nás vyzvedli naše hostitelské rodiny. Každý den odpoledne jsme chodili do místní jazykové školy kde jsme měli anglické učitele. Vždy po obědě jsme vyráželi na překrásné výlety po okolí. Anglická příroda již byla v plném květy a my jsme obdivovali louky rozkvetlých narcisů, pasoucí se ovečky a jehňátka a malebnost a rormantičnost anglické krajiny. Také jsme samozřejmě ochutnávali typická anglická jídla, tousty s marmeládou, vařenou mrkev.brokolici a jiné laskominky. Ze známých památek v Anglii jsme například navštívili univerzitu v Oxfordu, Stonehenge, městečko Glasonbury, ve kterém je pochován král Artuš. Poslední den jsme strávili v Londýně , dokonce jsem byli i na London Eye.Všichni jsme hodně fotili a také jsme nakupovali dárečky pro své rodiče a kamarády. Tento zájezd se všem velice líbil, jen jsme byli trochu zklamáni že nemohl trvat déle.

Luboš Strejček, Laura Jordáková a Nikola Novotná, 9.B

Láska

      Co je to láska? Je to pouhý cit, nebo něco víc? Na tuto otázku odpověď nikdo nezná. Každý člověk o lásce někdy slyšel, nemusel ji ovšem pocítit. O lásce se můžeš teoreticky dovědět všechno z básní, filmů, knih… Pouze teorie nestačí…  Nestačí o lásce jen slyšet.
      Láska je nepředvídatelná, může zahřát i zamrazit. Láska se musí prožít! Nejde vyjádřit slovy ani dokázat činy, musíte to cítit v sobě. Nejsou jen kladné pocity. Stesk, zklamání, hromady mokrých papírových kapesníčků, i to je láska. Nebo to co z ní zbylo. Protože jakmile vás opustí drahá polovička, jako by s sebou vzala kousek vás. Cítíte se prázdní, nenaplnění, zrazeni, v ten moment si položíte otázku: „ Stálo mi to za tu bolest??“ Jednoznačně ANO! Jestliže jste lásku prožili s panem, nebo paní „ dokonalou“ tak vás jedna hloupá hádka nemůže vyvést z míry.
      Nesmíte brát lásku pouze jako cit k opačnému pohlaví!!  Jsou i tací, kteří projevují city ke stejnému pohlaví a to je taky láska, i když je jiná, než ji známe. Ale láska není jen cit k nějakému pohlaví. Lásku můžete cítit k čemukoliv, ke knize, k přírodě, ke zvířatům, k domovu, ale za řeč stojí i mateřská láska, kdy je matka ochotna zaštítit své dítě vlastním tělem, kdykoliv, kdekoliv… To vše je láska.
       Miliony básníků vyjádřili lásku ve svých dílech, miliony malířů ve svých portrétech a miliony spisovatelů ve svých hrách. Ale existuje vůbec nějaké dílo, které lásku přesně popisuje?? William Shakespeare říká, cituji: „Láska má tváří tolik, že není nic než karneval“. Ale co bych měla vlastně ještě dodat?? Zamyslete se…. Lásku nejde popsat a jedna či dvě stránky jsou na ni moc krátké, a já bych ani nevěděla jak…

Míša Langová, 9.C

Výlet do hypermarketu - fejeton

Nejznámější hypermarket v Kralupech je Tesco, které nám garantuje nejnižší ceny ve městě. Mohl jsem jet třeba do Plusu, Penny nebo Lidlu. Ale já jsem si vybral Tesco kvůli krásným cenám.
Doma jsem si napsal seznam věcí, které musím koupit. Cestou do auta vezmu tašku s odpadky a vyhodím ji do popelnice. Nasednu do auta, ale  půlce cesty zjistím, že jsem seznam vyhodil do popelnice spolu s odpadky. Není čas napsat nový seznam, tak zaparkuju na přeplněném parkovišti u Tesca. Jakmile vystoupím z auta, šlápnu do rozmočené stolice. To mě však od nákupu neodradí.
V Tescu, kde se za mnou táhne hrozný puch, nakupuji věci, na které si matně vzpomínám. Při příchodu ke kase zjistím, že nemám peněženku. Rychle popadnu nákupní vozík a začnu utíkat ven. Ochranka mi nestačí, s několika věcmi z košíku naskočím do auta a ujíždím pryč.
Jedu minimálně stovkou, projedu všechny červené semafory. Podívám se do zpětného zrcátka a vidím spousty červenomodrých majáčků. Přidám plyn. Blíží se železniční přejezd, zastavím, ale na poslední chvíli se rozhodnu přejezd přejet. Auto mi ale na kolejích „chcípne“. Podívám se doleva  a uvidím vlak, který nevypadá, že by brzdil. Je už pouhých 10 metrů ode mě a pořád se přibližuje…
Úplně zpocený se probudím z hrůzostrašného snu. Jdu se napít do kuchyně a na stole uvidím nákupní seznam…

Lukáš Klíma, 9.C

Dopis Boženě Němcové

        Vážená Paní Boženo Němcová,
I když od Vašeho narození uplynulo již 190 let, tak jste pořád mezi lidmi stále  známá a obdivovaná. Velice nás zaujala vaše kniha BABIČKA a příběh V ZÁMKU A PODZÁMČÍ. Obdivujeme, čím vším jste si musela projít. Už od narození jste neměla lehký život. Nedokážeme si představit, že by se už sedmnácti-leté dívky, jako tehdy vy,musely tak brzy vdávat i za starší muže. Velmi líto je nám vašeho syna Hynka, který umřel tak mladý. Moc bychom si přáli, abyste žila dnes, v naší moderní době. Dnes jsou tak skvělé podmínky. O takovém životě se nikomu ve vaší době ani nezdálo.
                                                                                                                                                                                               PŘEJEME VÁM KRÁSNÝ POSMRTNÝ ŽIVOT VAŠI KAMARÁDI Z 21.STOLETÍ

Míša Pokorná, 8.C

Zima

Zima se ukázala ve své největší kráse. Celou noc totiž sněžilo.Ráno když jsem vyšel ven připadal jsem si jako v pohádce o Mrazíkovi.Všude bylo krásné ticho, bílo, smrky zachumlané do zářivě bíle peřiny.Ve slunci se třpytil namrzlý sníh. Bílý koberec byl ozdobený drobnými stopami ptáků. Listnaté stromy, na kterých se usilovně drží loňské uschlé listy, se přikryly bílou peřinou, aby měly klidný zimní spánek. Na nic děda Mrazík nezapomněl, i kmeny přizdobil drobnými vločkami. Zima opravdu čaruje. Na oknech vykouzlila ledové květy, které by ani malíř nezvládl. Je mi líto porušit tu bílou nádheru svými stopami, ale nedá mi to. Dělám ve sněhu různé obrazce, s chutí jsem se pustil do stavby sněhuláka. Mám radost, bílý strážce zimy se mi povedl. Uhlové oči sledují krajinu, mrkvový nos je mrazem celý červený a hrnec sedí legračně na stranu. Jsem rád, že letos je zima opravdu zimou.

Vašek Jindřich, 8.C

V prosinci 2009 proběhla ve škole soutěž o nejoriginálnější vánoční příběh, který musel obsahovat slova: kokos, botička, sirup, abeceda, šňůra, kovář, želva.

Kokos Kyoro Chan a želva Lolík byli velmi dobří přátelé. Žili na ostrově Bambůča, kde nikdy nezažili zimu. Jednou, když se Lolík a Kyoro Chan toulali ostrovem, narazili na sklizeň kokosů. Lolík se rychle schoval do krunýře, a tak je sběratelé kokosů naložili oba na loď.
Pluli dlouhou dobu, až dorazili do země plné zářivých světel a krásné pohody. Jenže tam byla ZIMA! Lolík i Kyoro Chan při první možnosti opustili nákladní prostor lodi. A tu uviděli, jak k nim někdo jde. Byla to malá blonďatá holčička s culíčky, hezká jako obrázek. Zavolala maminku, že našla hezký kulatý kokos a malou želvičku. Oba si s nadšením odnesla domů.
Málokdo však ví, ž o půlnoci, když lidé spí, se probouzejí hračky. Lolík i Kyoro Chan to věděli, již na rodném ostrově si hrávali se slaměnou panenkou Lízou. Teď se kolem nich seběhly všechny hračky a prohlížely si je. Až k nim přišla malá botička Růženka a zeptala se: „Odkud jste?“ Lolík a Kyoro Chan naráz odpověděli: „Zdaleka.“ Hračky je přijaly mezi sebe.
Ale má to i jisté nevýhody být želvou a kokosem ve světe hraček, které ožívají až o půlnoci. Ráno holčička oblékla želvičku do růžovoučkých šatů pro panenku. A kokos dala do postýlky pro panenku. Zavolala chůvu a řekla jí: „Přines mi prosím sirup proti kašli.“ A začali si hrát s kokosem na doktora. Jak tak držela lžičku nad postýlkou, spadla jí lžíce se sirupem na kokos a sirup se rozlil. Holčička jej umyla, ale pak přišel domácí učitel a pravil: „Tak dnes se budeme učit ABECEDU.“ Holčička celou hodinu opakovala písmenka. Až když učitel odešel, šla umýt dečku od sirupu a pověsila ji na šňůru. Pak si šla hrát se želvičkou Lolíkem. Hrála si a teprve, když hodiny odbily sedm, šla spát. Lolík s Kyoro Chanem chtěli u holčičky zůstat, ale kokos Kyoro Chan se bál, že by ho mohli rozbít a nastrouhat na cukroví, poněvadž byly Vánoce.
Další den vstali hodně brzy. Lolík odnesl Kyoro Chana do obývacího pokoje, kde uviděli krásný jehličnatý strom nazdobený zářícími ozdobami a svíčkami. Byli ochromeni, maminka kokos ozdobila červenou mašlí, dala do na římsu na krbu a Lolíka naložila do vany. Poté maminka vzala dcerku za ruce a pravila: „Jdeme ke kováři, dáme mu cukroví.“
Lolík a Kyoro Chan poprvé uviděli Vánoce. Ta pohoda, atmosféra a vůně je dojala. Od té doby žili s holčičkou a každý rok na Vánoce zažívali stejné potěšení jako poprvé.

Víťa Pátek, 8.B

Sníh

Blížily se Vánoce. Zimní krajina byla zasněžená. Byl to ale bohužel pouze model. Syn kováře Botičky zvaný Spirit tento model stavěl již od minulých Vánoc. Dělal ho důkladně, ale pomalu, takže za svou rychlost získal přezdívku „Želva“. Budovy byly z kartonu a krajina byla zasněžená bílým sněhem z kokosu. Rád se na něj díval, ale sám bohužel sníh nikdy nezažil.
Jednoho dne, když se vracel domů, před domem stál velký balík s nápisem „Pro Spirita“. Rozstřihl šňůru na dárku a najednou se všude rozlila černá tma hustá jako sirup. V dalším okamžiku se ocitl ve světě plném sněhu. Všude bylo plno bílého a studeného sněhu. Spirit byl ve svém ráji. Popošel dál a uviděl předlouhou řadu hraček, které se mu (i když to zní zvláštně) představily – dokonce podle abecedy.
Ačkoliv byl v tomto světě moc šťastný, začalo se mu stýskat po otci. Začal tedy hledat krabici, kterou by se dostal zase domů: ale ta nikde nebyla! Začal panikařit, když v tom se na nebi zjevilo jasné světlo, které ho celého pohltilo. Objevil se zpátky před domem u velkého balíku. Uvnitř byl dárek s přiloženým dopisem. Na listu stálo: „Děkujeme za návštěvu.“
Najednou obloha potemněla a Spirit poprvé v životě uviděl padat sníh. Opravdu sněžilo! Takhle končí šťastný příběh o chlapci, kterému se splnil na Vánoce jeho sen…

K. Popelková, M. Vacková, 7.B

Vánoční příběh

Asi pětadvacetiletý muž s černými vlasy a modro-zelenýma chladnýma očima seděl ve své oblíbené restauraci. Pročítal si jídelní lístek jako abecedu… V uších mu zněly koledy, které byly slyšet až z ulice. Narazil na zajímavý pokrm – „vánoční kokos a želví sirup“. Objednal si to a jídelní lístek odložil. Ten zvláštní dezert mu donesl číšník, který vypadal jako kovář s vánoční čepicí na hlavě. Položil to před něj a muž si prohrábl vlasy: „Děkuji.“ Želví krunýř, ve kterém jsou gumové želvy posypané kokosem a polité sirupem. Muž se pustil do jídla.
Tu si k němu přisedl blonďatý mladík. Na šňůře na krku se mu houpal přívěsek botičky a v očích měl něžnost a samotu.
„Zdravím…Není nudné a trochu bolestné trávit Vánoce sám?“, zeptal se blonďáček. Muž se na něj podíval: „Zdravím. Ani ne, zvykl jsem si. Jmenuji se Michael,“ a nemohl z mladíka, který mu dělal společnost, spustit oči.
„Já jsem Gabriel.“
„Naše jména… připomínají mi jména andělů.“
Gabriel se usměje.
Michael také. Dojí, zvedne se, vytáhne peníze a položí je na stůl. Pak uchopí Gabriela za bradu, palcem ho pohladí po něžné tváři, políbí ho a zašeptá: „Andělé ale měli hříchy zakázány…“
A odešel pryč do zalidněného centra.

Eliška Ditrichová, 7.A

Vánoční stromek

Byla jednou jedna želva a ta se rozhodla, že si ozdobí svůj stromek. Tak šla ven a hledala, čím by stromek ozdobila. Asi za hodinu měla pět věcí: botičku, sirup, šňůru, kokos a malého syna kováře. Vše si vzala domů a začala zdobit.
„Ale počkat, budu zdobit podle abecedy. Takže na špičku dám botičku, na větvičku níž dám kokos… Kovářský synku, co ty tu děláš, tebe si na stromek nedám, utíkej domů.“
Pod kokos dala želva sirup, no spíš ho na stromek vylila, a nakonec stromek obvázala šňůrou.
Jak se ta želva koukala na stromek, řekla si: „Ten kokos se mi tam nelíbí.“ A sundala ho. Strčila ho do trouby a upekla si jako vánoční pokrm pečený kokos, který snědla u svého stromku.
VESELÉ VÁNOCE!

Milada Pátková, 7.A

Ve škole - příspěvek do školního kola olympiády v českém jazyce 2008/2009 - slohový úkol na téma O tom se nediskutuje

Byl první jarní den a my jsme seděli ve škole. Bylo ticho, psali jsme totiž test. Pár chlapců vytáhlo taháky a začalo rychle psát. Nevěděla jsem, co mám dělat, otázky byly těžké a tahák jsem měla v penále. Pořád jsem se sama sebe ptala, zda psát podle taháku, mít jedničku a špatné svědomí, nebo se pokusit vylovit něco z hlavy a mít třeba trojku. Tato myšlenka se mi pořád točila v hlavě jako na kolotoči.
Rozhodla jsem se švindlovat, z penálu jsem si vyndala bělítko spolu s tahákem a začala jsem psát. Nevšimla jsem si ale, že na mě kouká učitel. Když jsem byla v půli druhé věty, přiskočil ke mně se slovy: „Dej sem ten tahák!“ Leknutím mi tahák spadl na zem, a když jsem se ho pokoušela nepozorovaně zvednout, bouchla jsem se o lavici do hlavy. Učitel zvolal: „A máš to!“ a začal se smát. Naposledy jsem zkusila své štěstí a řekla o tom prokletém papírku s tahákem, že je to jen papír od žvýkaček. „O tom se nediskutuje,“ zněla rozhořčená odpověď učitele, se kterým jsem o přestávku musela k ředitelce. Když jsem se vrátila do třídy, spolužáci se váleli smíchy po zemi. Alespoň jsem jim tu hodinu nějak zpříjemnila.
Na tuto událost nerada vzpomínám, protože skončila dopisem domů a velikou boulí na hlavě.

Markéta - 8. ročník

Sdružení Tereza – „ Věci dělají člověka „

Náš výlet začal  ve vlaku, kdy jsme jeli na Masarykovo nádraží.. Dále jsme pokračovali pěšky k nově vystavěnému obchodnímu domu „ Palladium“. Dům, ve kterém se nachází sdružení Tereza, se nachází blízko OD Kotva.
Po příchodu nás uvítala moc hodná paní, která nám sdělila, že se máme rozdělit do dvou skupin. Já jsem byla členkou první skupiny pod vedením lektorky Martiny a paní učitelky Lipšové. Dostali jsme za úkol na kousek papíru napsat svoje jméno. Poté jsme si měli vzpomenout na nějakého člověka, kterého jsme po cestě potkali a říci, čím nás dotyčný zaujal.
Dostali jsem také sadu textů a obrázků,které jsme měli k sobě rozřadit. Na list papíru jsme měli  napsat to, co si představujeme pod pojmem movitá a nemovitá věc. Po přestávce jsme diskutovali o mobilních telefonech a následně se snažili zakreslit do mapy oblasti, ve kterých se součástky do těchto telefonů vyrábějí.
Martina rozdala papíry se čtyřmi body scénáře pro divadlo, a to jsme posléze měli připravit.
Naše skupinka si vybrala „ Co udělat se starým telefonem ?“.
Pak jsme vyplňovali dotazník, rozloučili se a vydali se na cestu zpět do Kralup.

Veronika - 8. ročník

Přátelství

Jaký je rozdíl mezi přátelstvím a kamarádstvím?Kamarádství je vztah mezi lidmi na chvíli,kdežto přátelství je na celý život.Proto se přátelství tak těžko uzavírá.Nejdříve musí vzniknout důvěra,kamarádství a z toho potom vznikne přátelství.Je to velmi křehký vztah a stačí málo a rozbije se na male kousky a ty se špatně slepují dohromady.Přátelství je poslední kapka dobra na tomhle lidmi zničeném světě.Ve společnosti,kde podvod střídá loupež,či dokonce i vraždu,je přátelství to poslední,co drží lidi nad propastí.To,že se jeden člověk může bezvýhradně spolehnout na druhého,má větší cenu než jakékoliv vymoženosti moderní doby.Falešní přátelé jsou to nejnebezpečnější,co nás může kdy potkat.Ovšem opravdové přátelství je největší a nejpevnější stavba,kterou kdy lidstvo postavilo.Stále se mluví o lásce,ale ta není tak opravdová jako přátelství.Je podmíněna chtíčem a sama se v podstatě do našeho srdce vloudí,kdežto přátelství si budujeme sami.Kamaráda potkáš po letech a máš si s ním stále co říct,ale nemusíš ho vyhledávat.Ovšem na přítele si  vždycky uděláš čas,myslíš na něho a vzpomínáš na společně prožité chvíle.Každý by toužil po přátelství,ale jo to dar a každý nemá to štěstí,aby ho získal.Musí proto sám něco udělat-překonat sobectví a další špatné vlastnosti,které přátelství brání a ničí ho.

 Anička - 9.ročník

O květinovém království

Za sedmero horami bylo jedno malé království.Bylo zvláštní tím,že všichni co tam bydleli milovali květiny. Všude kam si se podíval kvetly krásné,voňavé a barevné kytky. Kdo jednu kytičku zničil,musel za trest tři nové vysadit.Až jednou na podzim,uspořádali ples na rozloučení s květinami.Pozvali všechny víly až na vílu Ledovku. Tu na plese nikdo nechtěl,aby zbytek květů nezmrznul. Víla se velice rozzlobila a na jaře,kdy už všichni čekali až vykvetou první jarní květiny,sníh ne a ne roztát. Víla Ledovka nechtěla pustit vládnout vílu Jarněnku, všichni byli velice smutní. Honza už se nemohl dívat na to zmrzlé království a šel vílu Ledovku hledat. Když jí našel v ledové jeskyni,poprosil ji ať pustí Jarněnku,aby mohla probudit všechny květy se zimního spánku. Ledovka řekla:,,Pustím ji,ale musíš splnit 3 úkoly.“ Za prvé-vyjmenuj 3 jarní květiny,za druhé-co potřebují kytky k životu a za třetí-co roste na stromu? Honza rychle přemýšlel a už znal odpověď.První jarní květiny jsou sněženka,bledule,petrklíč.Za druhé kytky potřebují světlo,vodu a živiny.A za třetí na stromu rostou listy a květy. Ledovka pustila Jarněnku a než se Honza vrátil zpátky,první jarní kytičky už kvetly a království bylo zachráněné.

Vašek - 6. ročník

Popletené pohádky

Jednou, je to už hodně dávno, žila - byla, jedna čarodějnice a ta se jmenovala Červená Karkulka. Byla to ještě malá čarodějka. Měla hodnou maminku, také čarodějku. Také měla babičku, ale ta už kouzlení zapomněla. Jednoho krásného dne poslala maminka Karkulku za babičkou s košíčkem plným dobrot, že prý má babička svátek, tak ať si dá pořádně do nosu. Karkulka se vydala na cestu, ale protože u babičky dlouho nebyla, zapomněla kudy má přesně jít. Po dlouhém trmácení došla k zámku ve kterém bydlela Sněhurka a sedm trpaslíků. Ten nejmenší trpaslík, jmenoval se Šmudla, se do Karkulky zamiloval a chtěl si ji vzít. Ale Karkulka nechtěla, protože jí se už dlouho líbil princ Bajaja. Tak se tedy Šmudlovi omluvila a vydala se na zpáteční cestu.  A teď, když chtěla domů, se náhodou trefila na cestu, která vedla k babiččině chaloupce. Babička ji pěkně uvítala. Snědly spolu dobroty z košíku a Karkulka se vydala domů a aby zase nezabloudila, babička ji kousek vyprovodila. Před domem narazila Karkulka na prince Bajaju, který ji přišel požádat o ruku. Karkulka byla samou radostí bez sebe a skočila Bajajovi kolem krku s takovou vervou, až ho uškrtila. Byla z toho chudinka celá nešťastná. Ale v tom ji něco napadlo. Půjde pro živou vodu a tou prince pokropí a on zase ožije. Karkulka se okamžitě vydala na cestu, a protože to byla čarodějnice, vydala se na cestu na koštěti. Pořád letěla a letěla a dívala se a dívala, ale stejně nikde živou vodu neviděla...Tak letěla pořád dál a najednou ji spatřila. Nabrala si trošku do hrnečku, který si vzala s sebou, a chtěla zase odletět. Ale jak už to v pohádkách bývá, všude jsou nějací draci. Tady byl taky jeden. A vypadal pěkně rozzuřeně. Šlehal po Karkulce plameny. Ale Karkulka měla dobré srdce a nechtěla draka zabít...Tak si s ním začala povídat, to aby nemohl šlehat plameny. A jak si tak povídali, Karkulka se dozvěděla, že je vlak vlastně vegetarián a že vůbec neví, proč tu takhle straší lidi. A taky tvrdil, že ještě nikdy nikoho nezabil, protože před ním všichni utekli...Tak se nakonec drak s Karkulkou skamarádil a šel s ní domů. Ale protože se drak na koště jaksi nevešel, sedal Karkulka na draka a letěli. Jakmile přiletěli domů, spěchala Karkulka za princem, pokropila ho živou vodou a on ožil. Příštího dne byla na zámku veliká svatba. Karkulka s princem Bajajou a s drakem spolu žili šťastně, a pokud se nerozvedli, tak tam žijí dodnes.

Byla, žila jedna dívčina, která byla tak krásně ošklivá, že jí všichni v okolí začali říkat "Ježibabička". Bydlela u lesa s rodiči v krásném sroubeném domečku, kde chovali všelijakou zvířenu. Od rána se ozývalo štěbetání kachniček, pípání slípek, zívání protahujícího se psa a ostatní zvuky, které všechna tato zvířátka byla schopna vyluzovat. Vedle jejich domečku stál druhý domeček, ve kterém bydlel spolužák Ježibabičky chytrý, ale strašně líný Jeníček a ten celý den spával za plynovým topením. Měl bohaté rodiče z podnikatelské sféry a ti si mohli takové topení dovolit. Jeníček si ovládal teplotu vesele dálkovým ovládáním a oddával se snění o planetě, kde pečení holubi létají sami do huby. Domeček se nacházel pár kilometrů od velkoměsta, ve kterém bydlela babička naší Ježibabičky, která byla krásná jako růže, a proto jí říkali "Šípková Růženka". I jednou rodiče poslali svoji dcerušku do velkoměsta, ať donese Šípkové Růžence trochu lesních plodů (muchomůrku červenou, muchomůrku zelenou, muchomůrku smrdutou a ostatní houby velice chutné, ale jedlé pouze jednou) a krapet malinové pálenky na zapití. A aby se sama ve městě nebála, tak jí doporučili, ať se staví pro Jeníčka a jdou do města ve dvou. Ježibabička tedy zašla pro Jeníčka a ruku v ruce a s plným košíkem dobrot se vydali do velkoměsta. Mobilem si zavolali taxíka a ten je dovezl až do centra tohoto rušného města. A protože již bylo navečer, okouzlilo je blikání všelijakých reklam a nabídek v obchodních výlohách. Okouzleni touto krásou zapomněli na čas a prohlíželi si všechnu tuto krásu. Co čert nechtěl, o návštěvě těchto dvou dítek Šípkové Růženky se dozvěděl velice mazaný vlk "Karkulín". Naskočil na svou novou elektrokoloběžku a uháněl do města, aby byl u Šípkové Růženky dříve, než obě děti. A protože věděl přesně, ve které ulici a ve kterém paneláku Šípková Ruženka bydlí, byl tam coby dup. Nasedl do rychlovýtahu a zmáčkl tlačítko do 12. patra. Během pár vteřin se ocitl přede dveřmi Šípkové Růženky. Zazvonil, dveře se otevřely a vlk Karkulín otevřel tlamu a chlamst… a Šípkovou Růženku spolkl. Pak se převlekl do šatů, které našel ve skříni, lehl si do obýváku na pohovku, pustil si na televizi HBO a usnul. Mezitím si obě děti uvědomily, že se ztratily a jsou na nějaké ulici, kde to pořádně ani neznají. Chtěly si mobilem přivolat pomoc, ale mobil byl vybitý. Nezbylo nic jiného, něž že se Jeníček vyšplhal na stožár veřejného osvětlení, aby se rozhlédl, kde uvidí kopuli kostela, vedle kterého Šípková Růženka bydlela. Ukázal Ježibabičce daný směr a rychle sjel po osvětlení dolů, protože se blížila hlídka Městské Policie, která už zdálky na ně hrozila. Utíkali seč jim síly stačily a brzy byly před panelákem Šípkové Růženky. Výtahem vyjeli do 12. patra a zazvonili na Šípkovou Růženku. Otevřely se dveře a v nich stála podivná osoba. Ale protože Ježibabička již dlouho svou babičku neviděla, nevěnovala tomu řádnou pozornost. Šípková Růženka si vzala košíček s dárky a děti pozvala do ložnice. Tam chytila Jenička a zavřela ho do skříně. Vzala Ježibabičku a zatáhla ji do kuchyně. Vtom jí spadl šátek z hlavy a Ježibabička uviděla vlka Karkulína. Ten dal na sporák Papínův hrnec a přikázal Ježibabičce, ať si do něho vleze. Ale Ježibabička nevěděla, jak se do takového hrnce leze. "I co vás to na tom gymplu učí" smál se vlk Karkulín a šup do hrnce. Ježibabička nemeškala, dala víko na hrnec a pustila plyn naplno. Vlk Karkulín kňučel a prosil. Ježibabička nejdříve osvobodila Jeníčka a pak zavolala jednotku rychlého nasazení. Ti Karkulína po vypuštění z papíňáku uspali a Šípkovou Růženku císařským řezem osvobodili. Vlk Karkulín nakonec skončil v místní ZOO jako nová atrakce mluvícího vlka. A díky tomu, že mezi policisty byl mykolog, který všechny houby rychle spláchl do záchodu, mohli si všichni spokojeně připít na zdraví malinovicí. A pokud neumřeli, žijí si v chaloupkách u lesa spokojeně dodnes. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Tomáš - 6. ročník

Práce z hodin českého jazyka - leden 2008

Jak připravuji snídani pro celou rodinu (popis pracovního postupu)
Toto téma jsem si vybrala, protože ráda vařím.
Nejdříve dojdu pro čerstvé pečivo, máslo, med a marmeládu. Poté se potichu vrátím domů, abych ostatní nevzbudila, připravím čtyři talíře a na každý dám rohlík.
Vezmu si nůž a rohlíky podélně rozříznu. Namažu je máslem a potom natřu medem nebo marmeládou, podle toho, co má kdo rád. Mezitím dám vařit vodu na čaj. Vyndám dva ovocné a jeden bylinkový. Zaliji je vroucí vodou a stopnu šest minut. Pak dám ještě jednou vařit vodu, tentokrát na kafe, protože táta čaj nepije.
Než se voda převaří, sklidím to, co jsem použila, a potom zaliji kafe. Z hrnku vyndám čaje a hrnky přenesu k talířům. Ještě zkontroluju, jestli je všechno pořádku. Než půjdu vzbudit rodiče a sestru, nasypu našemu psovi granule do misky a ještě mu natočím čistou vodu, protože náš pes snídá vždy s námi.
Poté jdu vzbudit rodiče a sestru. Všichni jsou mile překvapeni a přejí si, abych snídani ještě někdy připravila.

Petra – 7. ročník

Bublinkový den (popis pracovního postupu)
Mám pejska – Šmudlinku. Je to Lhasa Apel. Šmudlinka zbožňuje koupání. Někdy dokonce sama zaleze do koupelny, stoupne si do sprchového koutu, začne štěkat a čeká, až k ní někdo přiběhne. Je totiž ráda čisťounká a voňavá.
Tak Šmudlinko, můžeme začít. Nejdřív jí pořádně rozčešu její hustou srst, aby koupání bylo snažší. Opláchnu ji teplou vodou, ale musím dávat pozor, aby jí voda nenatekla do uší. Na ruku si vymáčknu pořádný kus šamponu a celou ji namydlím. Někdy dokonce vypadá jako pudl, když je kolem hodně bublin. Smyji z ní pěnu a ještě několikrát ji takto namydlím s menší vrstvou šamponu.
Pořádně ji omyji, aby ji šampon nesvědil, a zabalím ji do osušky. Pečlivě ji vysuším, protože jí po koupání bývá zima a klepe se. Nakonec Šmudlinku pořádně rozčešu, aby se cítila dobře. Vždy se jde pochlubit mamince do kuchyně, že je zase pěkná, čistá a voňavá.
Ale je to vlastně jedno, protože v kuchyni pokaždé načichne česnekem či jiným kořením a jídlem a potom se už raději nechlubí. Nashle u příštího koupání.

Helena – 7. ročník

Jak čistím osmákovi klec (popis pracovního postupu)
Osmák je můj malý domácí mazlíček, který mi dělá společnost už hodně dlouho, a doufám, že ještě dlouho bude. Jeho jméno je Žolík. Každý měsíc mu čistím klec. Jelikož už ho mám tři roky, tak to zvládám za půl hodiny.
Jako první krok je, že Žolíka odchytím do jeho přenosného akvária. Když je pryč, vyndám z klece misku, nádobu na pití a jeho kámen na hraní. Také mu vytáhnu kus zeleného skla, které uzavírá klec. To vše opláchnu a nechám okapat.
Mezitím se klec přenese ven. Tam se rozšroubuje a vyjmou se z ní klacíky, které má osmák na běhání. Za chvíli je vše hotové a lopatkou vyberu všechny piliny.
Teď přichází na řadu mytí klece. Hadrem a teplou vodou omyji klec a nechám ji chvíli okapat. Poté klec vystříkám sprejem proti klíšťatům a začnu přidávat čisté piliny. Navrch přidám sušenou trávu, kterou osmák jí. Na trávu se vrátí zpátky klacíky a nahoru se upevní druhá část klece. Ta se celá přenese zpátky na zpátky na své místo v bytě. Všechny předměty, co už uschly, dám zpět  a nakonec do klece pustím osmáka.
Voňavá klec potom zdobí kuchyň.

Valentýna – 7. ročník

Jak pečuji o své akvárium (popis pracovního postupu)
Ve svém pokoji mám velké akvárium. V něm mám skaláry, neonky, paví očka a jiné druhy ryb. Starám se o něj sám. Jednou týdně ho myji.
Nejdřív vyndám rybičky do kbelíku s čistou vodou, potom ruční pumpičkou vypustím vodu. Vyndám rostliny, hrad a jiné předměty z akvária a pečlivě je omyji. Stěny akvária umyji horkou vodou a utřu.
Zpátky naskládám kameny, hrad a vysadím rostliny. Pomalu začnu vlévat vlažnou vodu. Až bude akvárium plné, naliji poklopem a zapnu osvětlení.
Na akvárium se rád dívám, skvěle oživuje můj pokoj.

Viktor – 7. ročník

ŠvP – Škola v přírodě
5. – 12. května 2006

Celý náš strávený týden na ŠvP jsme si všichni užili. Byli jsme v rekreačním středisku Březová. Program byl dobře připravený a každý den jsme byli venku klidně do 22:00 hod. Bylo to super.
Ráno jsme trávili s našimi učitelkami a učitelem. Pan učitel Richter měl také super program. Třeba jsme házeli pneumatiku na dlouhý klacek. Jmenovalo se to ,,Obrův prsten". Také jsme byli ve dvojicích a šli přes bludiště, ale jeden musel mít zavázané oči. A ještě bylo přivázané lano na dvou stromech a museli jsme se dostat z jedné strany na druhou všelijakými způsoby, ale nesměli jsme se dotknout lana. A další zábavné hry.
S instruktory jsme lezli na vysoká lana, skákali do lomu, lezli jsme po horolezecké stěně, všechno bylo moc super. Ještě jsme hráli různé hry v lomu hned za střediskem a nebo v lese. S instruktorem, který měl přezdívku Blik jsme hráli paintboll, to jsou kuličky se žlutým potravinářským barvivem, střílí se z pistolí a docela to tím bolí! Na ŠvP jsme měli dohromady tři táboráky. U prvního pan učitel Richter hrál na velkou harmoniku. U druhého hrál na kytaru a u třetího jsme jedli buřty.
Na ŠvP jeli všechny šesté třídy. 6.D jela vlakem a ostatní autobusem.
Instruktorů tam bylo hodně, ale já jsem poznala Blika, Vojtu, Zdeňka, Michala, Marka a Hora. Jsou to fajn lidi.
Nejvíce se mi na ŠvP líbilo ježdění na raftu a skákání do lomu. Také běhání přes překážky nebo nacvičování různých scének. Dobrá hra byla na buldoky – jeden člověk byl buldok, a když chtěl k sobě dalšího, musel ho na pět vteřin nadzvednout. Nebo taky jedna skupina se sehnula a spojila, druhá skupina na ně skočila a musela rozpojit.
Nejlepší instruktor byl Blik. Ale bohužel jsme ho měli jenom čtyři dny. A pak jsme dostali Zdeňka. S Horem jsme skákali do lomu, s Markem jsme lezli na horolezeckou stěnu, s Michalem na vysoká lana. A ty ostatní jsme měli na hry v lese nebo na louce.
Domů jsme se těšili asi všichni, ale já bych tam klidně ještě týden vydržela.

Kačka 6.C 

Po příjezdu do střediska jsem byla celá natěšená, co všechno zažiji. Vstoupila jsem do pokoje a zjistila, že to není nic moc. Vše mi ale vynahradil pohled na vysoká lana. Byl to super pocit přemýšlet o tom, jak na vrcholu věže lezu na laně. Ještě ten den odpoledne jsme dostali instruktora Víťu , který nás učil lézt po nízkých lanech. Hráli jsme různé hry, hlavně ty, které se týkaly důvěry. Další den nás však čekalo něco ještě lepšího. Taky paintboll.
Při nandavání té podivné masky jsem si říkala, jestli nemám radši zůstat sedět. Všichni říkali, jak to bolí, ale já se rozhodla to zkusit. První ránu jsem dostala od Jakuba Horáka. Pěkně to bolelo, ještě dneska mám modřiny.
Taky nás čekala vysoká lana. Dostala jsem popruhy a zase ten strach. Lezla jsem po žebříku nahoru, až jsem se dostala na vrchol vysoký 8 m. Dostala jsem se k lanu a vyšla. Foukal vítr a já si myslela, že spadnu. Nakonec to dobře dopadlo.
Další na řadě byl skok do lomu. Na ten den jsem se těšila hodně. Když člověk skáče, zdá se mu,  jako by tam ty popruhy nebyly. Je to zvláštní pocit.
Horolezecká stěna nás čekala až pátý den. Bylo velmi namáhavé vylézt až nahoru a dost z toho bolely ruce. Nejlepší bylo slaňování dolů. Určitě bych si to chtěla zkusit ještě jednou.

Nikola  6.A  

Když jsme nastupovali do autobusu, hrozně jsme se těšili. Po příjezdu jsme se rozkoukali, uklidili batohy a rozdělili do pokojů. I když tento den neměl žádnou z připravených aktivit, nebyl nudný. Druhý den už byl o něčem jiném. Ráno jsme se rozdělili do určitých skupin a byli nám přiřazeni instruktoři a učitelé, kteří nás doprovázeli. My jsme měli Zdeňka, s kterým jsme hráli zajímavé hry. Třetí den Zdeněk nebyl, vedl nás jiný instruktor, ale to nám nevadilo, byl také dobrý. Program už byl předem naplánovaný, takže to bylo den ode dne lepší. No, a tedy další den (4.) byla na programu vysoká lana. Myslím, že každý na to ještě vzpomíná, protože každý si to užil naplno. Někteří překonali strach a zvládli dokonale obě dvě překážky a někteří to také zvládli, ale ne už s takovým přehledem, ale zvládli, a to je důležité. Všechno co tam bylo, bylo nadměrně zabezpečené. Něco podobného byl také skok do lomu, který byl opět adrenalinový. Konal se další den – tedy pátý. Ale byl hrozně krátký, neměli jsme na to moc času, takže každý si skočil asi tak dvakrát. Poté jsme se přesunuli na horolezeckou stěnu, která byla fakt hustá. Vyšplhal jsem až nahoru a dotkl se řetězu. Tahle atrakce se jim teda povedla. Škoda, že jsem si nevyzkoušel tu šikmou. Možná bych ji také zvládl, ale nezbýval čas, tak jsem rád, že jsem si zkusil jednu. Poslední den byl asi nejlepší. Olympiáda, po které se vyhlašovaly výsledky ze všech disciplín, které tam byly - azimuťák, orienťák, také olympiáda a kromě toho byly i rafty. Na raftech jsme byli na rybníku, a tak voda byla klidná, ale to nám nevadilo.     

Pepa 6.C

Ve dnech od 5.5.2006 do 12.5.2006 jsme se zúčastnili školy v přírodě.
Bylo to tam super. První den jsme se ubytovali v pokojích. Hned vzápětí jsme se seznámili s našimi instruktory. Nejprve jsme měli jako instruktora Blika. Ten byl fajn, ale po třech dnech nám dali Bručouna. Bylo to těžké, ale nakonec jsme to zvládli i s Bručounem. Oba byli suproví. Hráli jsme s nimi zábavné hry a prováděli neobvyklé činnosti. Když jsem skákala, velmi jsem se bála, ale svůj strach jsme překonala. Klepaly se mi ruce a i pusa, ale i přes tohle všechno to byl super skok. Byla to prima škola v přírodě. Mám z ní spousty skvělých zážitků.
Měli jsem tři táboráky. Všechny tři byly bezva. Bylo to super až na raft. Ten jsme trochu nezvládli, protože jsme se asi 30 min. točili v prostředku rybníka a nemohli se dostat ke břehu. Nakonec vše dobře dopadlo.
Byla to opravdu dobrá škola v přírodě, ale koncem týdne už jsem se těšila na svého kluka, kamarády a na rodinu. Je mi líto, že všechny ty skvělé instruktory už nikdy neuvidím.
Tato  myšlenka mě někdy i pomalu rozbrečí, ale jsme moc ráda, že už jsem doma mezi svými.   

Radka 6.C

Budeč 

26.4.2006 byl velmi krásný a zajímavý den. Se školou jsme jeli vlakem do Budče. Budeč je velmi krásná. Jmenuje se podle Budhova hradu. Je tam i nejstarší a jedna z nejlépe uchovalejších staveb „ kostel – rotunda“. My děti ze IV. B a A a paní učitelky jsme tam byly. Vlakem jsme přijeli do Zákolan. Do Budče jsme šli kousek pěšky. Pod Budčí byla samoobsluha, u které jsme se zastavili. Tam jsme se rozdělili do trojic. Já jsem byla s Karolínou a Sabinou Sladkovskou. Od paní učitelky jsme dostali klíč na tajné písmo, které bylo na papírkách, které jsme při cestě do kopce na Budeč sbírali. Když jsme přišli na Budeč, tak jsme začali luštit tajným písmem napsané otázky. Když jsme je vyluštili,  tak tam přišel jeden pán a ten nám vyprávěl o Budči a o sv. Václavovi. Řekl nám velmi zajímavé věci, když nám to dopověděl, šli jsme se podívat do rotundy. Všechno bylo velmi hezké a zajímavé, ale my jsme už museli jet zpátky na nádraží, abychom stihli vlak. Tento výlet se mi moc líbil, jen tak na něj nezapomenu.

Tereza Malíková, 4.B

Ve středu 26.4.2006 jsme jeli do Budče vlakem. Vlakem jsme jeli asi 20 minut. Pak jsme vystoupili a šli jsme malý kousek po silnici. Na náměstí u školy jsme zastavili a paní učitelky nám řekli, jak ten den bude probíhat. Dostali jsme klíč, abychom vyluštily tajná písmena. Pak jsme se rozešli. Byla jsem ve skupince s Terezou a se svojí sestrou. Šli jsme po cestě až jsme došli nahoru a měli jsme sedm lístků a tři jsme rozdali tak, aby nám zbyly 4 lístky a kde jsme měli rozluštit tajné písmo a tam bylo napsáno:
Kdo složil operu Libuše?
Rozlušti římské písmo na ZŠ U Zákolan.
Ve kterém století přišli Slované na naše území?
Jak se nazývá budova podle půdorysu u Budče?
Tak jsme na to odpověděli a dali jsme to paní učitelce. Pak jsme se najedli, přijeli dva koně a začali jsme si je hladit. Nakonec přijel pán, který nám vyprávěl něco o Budči a pak nám šel ukázat kapli. Když už byl konec, šli jsme si do obchodu koupit zmrzlinu a jeli jsme vláčkem domů. To byl dobrý den.

Karolína Sladkovská, 4.B

Jak na prevenci rizikového chování 
21. 4. 2006

Jak se mi líbilo tématické vyučování

Práce žáků čtvrtých tříd

Minulý pátek 21.4. jsme se neučili. Měli jsme tématické vyučování. V 8:00 nás paní učitelka zavedla do jazykové pracovny 2.stupně. Tam jsme se dozvěděli, jak to bude všechno probíhat. P. učitelky nás rozdělili do čtyř skupin. Každá skupina si vymyslela, jak se bude jmenovat. My jsem se jmenovali Banáni. My, naše skupina jsme měli: 1.hodinu seznamovací. Ta probíhala tak, že jsme si nejdříve řekli , jak se jmenujeme, jak nám říkají….Potom jsme dělali takovou hru se jménem. 2. Hodina byla relaxování na hudbu a přitom jsme si něco představovali. Já jsem si představovala, jak jedu na Šerynce (koni) v lese. Přede mnou studánka a všude vysoké stromy. Bylo to nádherné a krásně jsem si odpočinula. Potom jsme to, co jsme si představovali nakreslili a znovu relaxovali. Byla to krásná hodina. 3.hodina jsme šli za paní doktorkou Kašparovou, která nám říkala něco o drogách. Potom nám pustila video, to bylo strašně zajímavé. Moc se mi to líbilo. 4.hodinu jsem měli také zajímavou hodin. Učila nás paní uč. Hokešová bylo to o rodině a o tom, co máme rádi….To se mi také moc líbilo. 5.polední hodinu jsme měli hodinu, která byla také o drogách. Byli tam dvě policistky a povídali nám jejich zážitky. Bylo to také moc zajímavé, ale ze všeho nejvíce se mi líbila hodina s paní doktorkou Kašparovou. 

Tématické vyučování, ve kterém jsme se učili, jak se uvolnit, jak jsou nebezpečné různé drogy i jací jsme my a jaká je celá naše třída, mě hodně bavilo. Byla jsem ve skupince Klokani. I když se s některými dětmi z naší skupiny moc neznám, šlo nám to dobře. Měli jsme pět různých hodin. Mně se nejvíc líbila hodina s paní učitelkou Kašparovou, ve kterém jsme se bavili o sobě, o naší třídě a o tom, proč jsou některé děti takové, že si s nimi ostatní moc nerozumí. Hodně zajímavé byly příběhy, co mohou lidé dělat pod vlivem alkoholu nebo drog. Byly ale dost smutné. Dozvěděli jsme se také o tom, jak kouření škodí zdraví. Pokaždé, když si maminka zapálila cigaretu, jsem jí to připomínal. Tématické vyučování se mi moc líbilo a chtěla bych, aby se ještě někdy opakovalo.

Nejvíce se mi líbilo u policistek. Povídali jsme si o cigaretách, alkoholu a drogách. Vyprávěli nám příběh o holčičce, která umřela kvůli jejímu tátovi. Také jsme měli soutěž o bonbóny. Další hodina se mi líbila u pani učitelky Kašparové. Ta nám pustila kazetu, na níž bylo, co s námi udělá alkohol a cigarety. Potom jsme dostali papíry a na nich bylo nakresleno tělo muže a ženy, která byla těhotná. Na obrázcích jsme měli vyznačit, co může alkohol a cigarety v těle poškodit. Třetí hodina byla relaxační. Se zavřenýma očima jsme si měli představovat, o čem je hudba, kterou nám pustili. Poté jsme kreslili, co se nám zdálo. Čtvrtá hodina byla seznamovací. Povídali jsme si, jak se nám líbí ve třídě a jak jsme spokojení. Koho máme rádi a jaké máme zážitky. Pátá hodina byla s paní učitelkou Hokešovou. Psali jsme bez koho a bez čeho nemůžeme být. Paní učitelka představovala zlý osud a vzala nám tři lístečky. Zbyly mi lístečky s mámou, Andulkou a psem. S nimi si nejvíce užívám, protože mě dokážou rozveselit. Jsou na mě milí a mamča mi pomáhá s učením ze všech nejvíc. Zkrátka, tématické vyučování se mi moc líbilo. Jmenovali jsme se Klokani.

Den jazyků
26. 9. 2003

Na den jazyků byly připraveny čtyři programy. Nejdříve jsme šli na program v německém jazyce. Spolužáci měli připravené písničky, pohádky a soutěže. Nejvíce mě zaujala pohádka o Karkulce a o zvířatech. Druhé vystoupení bylo v angličtině. Zhlédli jsme pohádky, písně a hry. Nejvíce mě zaujaly písně a hokej, který tam hráli sedmáci s paní učitelkou Derflovou. Třetí program byla francouzština. Účinkující zpívali francouzské písničky a ukazovali nám jídla. Nejvíce se mi líbil čtvrtý program. Tři hudebníci z Jihoafrické republiky. Měli bubny, které nám půjčili, abychom mohli s nimi hrát. Bylo to pěkné, opravdu se mi to líbilo.

L. Višic

Nejvíce mě zaujali ti černoši z Afriky, jak dobře mluvili česky a taky jak byli oblečení. Moc se mi líbilo, jak bubnovali. Poprvé v životě jsem mluvil s černochy a také bubnoval poprvé. Můj kamarád mi záviděl, že prý umím dobře bubnovat. Byl jsem nadšený, že mi to řekl.

L. Marek

Nejvíce se mi líbilo vystoupení Jihoafričanů. Tři pánové hráli na ruční bubínek a dali šanci i nám. Zahráli nám píseň Balamuna, česky je to radost. Začali hrát Balamuna a za chvíli jsme se připojili a zpívali s nimi.
Předtím jsme byli na francouzském jazyku. Líbilo se mi, jak pěkně zpívali a hezká byla i francouzská hymna. Škoda, že jak tam měli ty dobroty, že nám nedali okoštovat. Paní učitelka Hrášková nám ty dobroty popsala, jak se francouzsky jmenují.
První hodinu jsme byli na německém jazyku. Pěkná byla pohádka O Červené Karkulce. Pak nám čtyři kluci ze sedmé třídy představili německou skupinu Rammstein. Ondra Hádek to pěkně uváděl, má na tom velkou zásluhu.
Anglický jazyk bylo tom, jak se tam zpívá a tančí. Pěkně si to připravili.Nejhezčí a nejlepší byla skupina Beatles.

M. Kulhavý

Mně se velmi líbilo, jak ti černoši zvládli ovládnout nás děti. Bylo hezké, jak zpívali francouzsky a francouzský příběh. Zajímavé bylo povídání a zpěv z Vietnamu. Němčina byla zajímavá, ale protože jsem ničemu nerozuměla, nabylo to takové, jako angličtina. Angličtina byla super - S - club 7 z 9.C měla můj největší obdiv.

H. Schneiderová

Dne 26.9.2003 se na naší škole konal Den jazyků. Několik zástupců skoro z každé třídy si připravili vystoupení. Vystoupení byla v angličtině, němčině nebo francouzštině. Dále jsme mohli slyšet naučné vyprávění o Africe. Tři černoši nám vyprávěli o svém životě a náboženství. To se dětem líbilo asi nejvíc a mně také. Měli jsme možnost si s nimi zazpívat a zahrát na bubny. To bylo velmi zábavné. A na konci jsme se mohli naučit jejich tanec. Jako druhé se mi asi nejvíce líbila angličtina, protože jsem měla možnost jim trochu rozumět. Úplně nejvíc mě zaujalo vystoupení naší třídy, která nám předvedla skupinu Beatles. Ale i ostatní vystoupení byla hezká. Třeba francouzština, kde zpívali bývalí žáci naší školy. Mohli jsme vidět francouzské jídlo a naučit se ho pojmenovat.

P. Pupíková

Povodeň

Nejhorší živel na světě je voda. Nedá se uhasit, ani odčerpat, musí prostě odtéct.
Když začaly povodně, byl jsem druhý den na soustředění. Pak jsem odjel domů do Kralup. Byl jsem celý nervózní, hodně pršelo a u nás byl 3.stupeň ohrožení.
V Praze jsme se hodně zdrželi, ale domů jsme ještě dojeli.
Hned jsme se evakuovali na Hostibejk ke známým.Bylo zrovna pondělí. Večer už hlásili, že se zavírá lávka pro pěší. Měl jsem strach o tátu, pracuje na Kaučuku na vodárně a musel tam zůstat. Ráno jsem se vzbudil a hned jsem běžel za mámou. Řekla mi, že ještě ta pravá povodeň nepřišla. Uklidnil jsem se a zavolat tátovi, abych zjistil, jak se má. Řekl, že dobře, tak jsem si celý den hrál s kámošem, u kterých jsem bydlel. Pak tam přišel ještě jeden kamarád Béďa. Ve středu ráno v šest hodin mě budí telefon. Máma mluví s tátou. Už to přišlo, říkám si. Hned jsem běžel k televizi a pustil jsem si zprávy. Voda byla až na Hůrku, a tam bydlel kamarád Béďa. Utíkal jsem po schodech, abych mu to řekl. Byli jsme celí vyjevení. Šli jsme se podívat na vyhlídku. Hrůza, všude voda, u Komerční banky byl vidět jen nápis. Strašně moc vody. To jsem nikdy neviděl. Za chvíli jsme se vrátili a dívali se na zprávy. Slyšel jsem i o parku ve Veltrusích, že je také celý pod vodou. To je škoda, vzdychl jsem si.
Když voda trochu opadla, šli jsme se podívat s kamarádem na jejich byt. Jejich dům byl celý zatopený. Ještě, že se jeho rodiče rozvedli. Jeden bydlel v paneláku v II.patře a druhý v zatopeném domě.Béďa byl celý smutný. Šli jsme zpátky na Hostibejk.
Voda se vracela do koryta docela rychle. Druhý den ráno slyším zvonění.Za dveřmi byla Béďova matka. Vynadala mu, že o něj měla veliký strach. Nakonec se usmířili a Béďa zůstal s námi, protože nikde nebyl plyn, voda, elektřina, prostě nic.
Vydali jsme se dolů, tam, kde bydlel Béďův táta. Šli jsme pro hry na počítač.Katastrofa! Všechno bylo zabahněné, venku byly hromady všeho. I nábytek. Všude to smrdělo a vypadalo to strašně. Viděli jsme díry v chodnících Další den už jsem jel na tábor do Liberce. Po návratu z tábora jsme vystoupili v Praze. Byla to další katastrofa. Na plotech listí, větve, kusy nábytku.
Přál bych si, aby to už nikdy nepřišlo.
V Kralupech U Cukrovaru, kde bydlím, to nevypadalo jinak. U Vltavy zmizely tůně, stromy. Vznikly bahnité a kamenité plochy.
Až teprve dnes si uvědomují, co nám vlastně povodeň vzala.

Marek - 7. ročník

Vzpomínky žáků z 9.C na školní léta prožitá na naší škole (1992 - 2001)

Jaké to bylo v hokejové třídě

Školní docházka začala o něco lépe, než docházení do školky. Tam se mi nelíbilo. Začal jsem navštěvovat ZŠ Třebízského, tam to bylo lepší. Vcelku jsem se zapsal úspěšně, protože jsem tam docházel jen tři roky. Jelikož jsem už od školky hrál hokej, přešel jsem ve čtvrté třídě do sportovní hokejové třídy na ZŠ Generála Klapálka.
Rozloučil jsem se se spoustou kamarádů, jen s jedním jsem pokračoval dál. V hokejovce jsem si našel kamarády nové, hlavně Zímáče a Dragiho. S Dragim nám přátelství vydrželo dodnes. Působení hokejové třídy nebylo vůbec špatné. Učili jsme se všichni docela dobře, dostavily se i hokejové úspěchy, užili jsme si spoustu legrace. To se poněkud měnilo s přibývajícím věkem. Vše bylo docela únosné až do sedmé třídy. Legrácky a šprýmy lemovaly naši školní docházku. S poháry za vítězství v hokeji jsme se chodili chlubit i do školy. Chování některých z nás, poté i celé třídy, se měnilo natolik, že i když nad námi někteří učitelé, hlavně naše třídní paní učitelka držela ochrannou ruku, museli jsme se v osmé třídě rozloučit. Bylo to i proto, že někteří odešli do školy do Prahy a ve třídě nás bylo málo. I když jsem měl možnost do Prahy odejít také, zůstal jsem. Nechtělo se mi na rok měnit školu. Dostal jsem možnost dokončit devátou třídu na naší škole, na rozdíl od některých ostatních spolužáků. Do devítky jsem začal chodit do nového kolektivu jazykové třídy. Byl jsem rád, že nás přešlo pět kamarádů a já tam nešel sám. Nebyl jsem proto sám v šoku, neboť tam jsem viděl a slyšel něco, co mi do té doby bylo cizí. Studijní třída, téměř všichni četli knihy, zajímali se o spoustu věcí, byli jiní než hokejisté. Ten poslední rok na základní škole byl pro mě velkou neznámou na začátku, ale ted' před koncem školního roku musím přiznat, že mi hodně pomohla doba strávená v téhle třídě. Ted' se naše cesty rozejdou. Určitě, ale jen ty školní. Věřím, že známí a kamarádi mi zůstanou.

Leoš


Pohled (na hokejisty) z druhé strany

Do ZŠ Gen. Klapálka jsem chodil dlouhých devět let. I když bych si nikdy nepomyslel, že vyslovím tato slova, řeknu to, byly to nádherné roky a celý život na ně budu vzpomínat. Už se těším, až svým dětem a vnoučatům budu vyprávět, co vše jsem zažil na ZŠ.
Jediným, kdo se mnou chodil do třídy celých devět let, byl Vráťa, i když má i své slabší stránky, tak na něj budu vzpomínat jen v dobrém.
Z původní jazykové třídy, která vznikla ve třetím ročníku, nás zbyla už jen asi třetina. Zbytek odešel na gymnázia nebo se rozprchl do světa. V šesté třídě byli odpadlíci, jestli tak mohu nazvat žáky, kteří odešli na gympl, nahrazeni těmi nejchytřejšími z jiných tříd. Dokonce naše třída obdržela jeden unikátní dáreček jménem Jiří Soukup, který se na celé čtyři roky stal mozkem třídy. Další várka nových žáků k nám dorazila před tímto školním rokem. A že to byla pořádná várka! Bylo to totiž pět kluků z kontroverzní a neblaze proslulé hokejové třídy 8.D. Říkali jsme si, co budou zač ti kluci? Nezkazí nás? Nebo nás dokonce budou přiučovat kdejakým neřestem? Kluci však byli velmi dobrými kamarády a i temperamentní a velmi výbušný Mynda do třídy skvěle zapadl.
Doufám, že se brzy všichni společně zase někde setkáme.

Eda


Mé školní příhody (z prací Jiřího Soukupa)

1. Úvod, neb co jest potřebné znáti pro lepší pochopení příhod samotných
Nikdy jsem nepatřil mezi děti tělocvičně zdatné. Projevovalo se to již na prvním stupni. Spatně jsem běhal, často jsem se zadýchával a neznal jsem pravidla fotbalu ani jiných populárních míčových her. Bylo to pravděpodobně proto, že mne nezajímal žádný sport. V té době mě mnohem více zajímaly mé koníčky - astronomie a dinosauři. Nebylo tedy divu, že když se "mistr Jirka" chopil míče, aby předvedl své driblovací schopnosti, padali všichni na zem smíchy. Také umění kotoulu, ačkoli jsem ho v prvních třech třídách bravurně zvládal, zmizelo kdesi v propadlišti času. Zkráceno a zhuštěno v jedné větě: Byl jsem tělocvičný antitalent. Přestože mi učitelé prvního stupně dávali ze všech cviků trojky, měl jsem na vysvědčení vždy jedničku. Bylo to asi tím, že mi vyučující nechtěli kazit vysvědčení. Za to bych jim chtěl ted' poděkovat. Když jsem však přišel na druhý stupeň, věci se jaksi začaly měnit. Na jedničku jsem neměl, a to bylo každému jasné. Běhal jsem osm set metrů za čtyři minuty a nevyšplhal jsem. Bál jsem se, že dostanu za tři na vysvědčení z tělocviku, avšak zatím se to nestalo, takže bych chtěl opět poděkovat svým učitelům tělocviku z druhého stupně, kteří se mě snažili naučit sportovat a cvičit, což se jim, abych pravdu řekl, tak trochu podařilo.

2. Jak tyč v tělocviku přelomena byla
Stalo se to v sedmé třídě v hodině tělesné výchovy, hodině mnou tehdy velmi "oblíbené". Měli jsme tehdy skákat do výšky přes tyč. Abych neuvedl čtenáře v omyl, nepřelomil jsem tyč, přes kterou se skákalo, ale tyč trochu jinou. Pan učitel, jehož jsme měli na tělocvik, měl totiž tyče dvě. Přes jednu se skákalo a tou druhou, poněkud kratší, se odměřovala výška té tyče, přes kterou se skákalo od země. A právě tu jsem zlomil. Pan učitel si tyč totiž odložil na kraj žíněnky, kam jsme měli tu čest dopadat po úspěšných přeskocích. Všichni mí spolužáci dopadali na tuto žíněnku normálně, jen já, jak by řekl jeden můj přítel "No jo, Jirka musí mít vždycky něco extra", jen já jsem se po dopadu vždy skutálel až na konec žíněnky. A na to jsem tehdy doplatil. Můj přeskok přes osmdesát centimetrů dopadl sice úspěšně, avšak stalo se při něm cosi neočekávaného, po čem nenásledoval potlesk mých spolužáků, kteří se vždy radovali, když se mi povedl nějaký pěkný tělocvičný kousek, ale nastalo hrobové ticho. Po mém dopadu jsem se totiž začal kutálet jako obvykle, když tu jsem najednou uslyšel jakési křupnutí. Když jsem vstal z žíněnky, uviděl to dílo zkázy - na žíněnce ležela na dva kusy zlomená tyč, která byla ještě před chvílí celá. Pan učitel uchopil oba kusy bývalé tyče do rukou a do ticha zařval: "Mamut!" Poté ještě nahlas dodal: " A já tam tu tyč dal schválně, aby se jí nic nestalo a on ji ten mamut zlomí!" Tím byla všechna vážnost hodiny tělesné výchovy pryč. Všichni mí spolužáci se smáli a oslavovali mě jako "Toho, kdo zlomil tyč", kdežto pan učitel se spíše zlobil. Naštěstí měl tyč ještě jednu, a tak se mohlo pokračovat ve skákání.
Co říci k tomuto příběhu závěrem? Asi radu pro všechny, aby neblbli při tělesné výchově.

3. Jak kohoutek na chodbě zničen byl
Tahle má příhoda se stala v osmé třídě a tentokrát nemá nic společného s tělesnou výchovou.
Měli jsme tehdy mezi čtvrtou a šestou vyučovací hodinou volno, ve kterém jsme mohli opustit budovu školy, a tak nějak vůbec si odpočinout před další prací. Někdo tehdy chodil ven za účelem procházky, někdo zase zůstával ve škole, aby do své hlavy nahustil co nejvíce informací potřebných do nadcházejících hodin dějepisu a přírodopisu. Já jsem tehdy zůstával ve škole, nikoli však abych se učil, neboť již tehdy jsem měl zvýšenou sebedůvěru, ale proto, abych lacinými vtipy své zůstavší spolužáky bavil. Jednou, když zrovna byli všichni mí spolužáci pryč, jsem seděla v aule v křesle, když ke mně přišla jedna paní učitelka a požádala mě, abych zalil kytky, které byly v hojné míře v aule. Souhlasil jsem tedy, že kytky zaliji. Vzal jsem velkou kropicí konev a odešel jsem s ní k jídelně, kde byla umyvadla. Tam jsem dal konev pod kohoutek, který jsem naplno otevřel. Není divu, že za chvíli byla konev plná vody, a tak jsem se rozhodl kohoutek zavřít. A taky jsem ho zavřel - NAVĚKY.
Asi j sem s ním moc silně otočil, neboť mi kohoutek, který přežil již nesčetné útrapy z pobytu mezi všeničícími dětmi, zůstal v ruce a voda tekla vesele dál. Dala se udělat jen jedna věc, doběhnout za panem školníkem. Pan školník byl tak hodný, že kohoutek opravil, ba ani finanční náhradu nežádal, a tak j sem poté ještě stihl zalít kytí v aule.

4. Jak jsem ve třídě dveře vyrazil
Tato příhoda se stala rovněž v osmé třídě - osmá třída byla vůbec bohatá na události. Bylo to na konci školního roku. Slunce pražilo jako nikdy a to zřejmě mělo vliv na mé známé ze školy, neboť již od časného rána spolu bIbli, honili se po chodbách atp. Zvláště v tom vynikal můj spolužák Lukáš a někteří jeho přátelé z tehdejší 9.A. Jejich veselé kratochvíle, kterými si krátili chvíle ve škole, kulminovaly právě tento den, a tak bylo nad slunce jasné, že se něco přihodí. A také přihodilo. Nešťastným řízením osudu jsem se stal hlavním aktérem tohoto dramatu právě já.
Vše se to odehrálo o předposlední přestávku mezi čtvrtou a pátou hodinou. Měl jsem zrovna nějakou cestu mimo třídu a mí spolužáci se právě přetahovali o dveře. Neměl jsem zrovna moc času, abych čekal, až Lukáš přetlačí své zbývající dva kumpány, a tak jsem se rozhodl k ráznému kroku. Požádal j sem Lukáše, aby ustoupil od dveří, stiskl j sem na doraz kliku, což pro mne nebyl žádný problém. Pak jsem, drže neustále kliku, trochu poodstoupil a vší silou j sem vrazil do dveří. Lukášovi dva kamarádi v tu chvíli rychle uskočili a dveře se rozletěly a plnou silou narazily do zdi.
Ze začátku j sem na nich nepozoroval žádné poškození, ale po chvíli jsem si všiml, že se stalo něco s panty. A opravdu. Panty byly skoro úplně vyrvány ze dveří. Nejdřív jsem si říkal, že to bude dobré a do konce roku se to ututlá, avšak když se poškození začali všímat i ostatní spolužáci, bylo jasné, že se to utajit nepovede. A tak jsem požádal jednoho svého známého - Lukáše T. z 8.B, aby mi pomohl dveře odnést ke školníkovi. Ten ochotně souhlasil, neboť 8.B měla mít v tu dobu přírodopis, jenž nebyl pro Lukáše T. moc zábavnou náplní školního času.
Po zanesení dveří panu školníkovi šel Lukáš T. zpět do třídy a já se šel udat do ředitelny. Škoda způsobená na dveřích byla nakonec vyčíslena na něco kolem 180Kč, avšak byla by chyba myslet si, že jsem celou tuto sumu platil sám. Podílel jsem se pouze na jedné třetině, zbytek platili dva žáci z 9.A.
Poučit se z toho lze - když si někdo hraje s dveřmi, je lepší ho nechat a do jeho hry nezasahovat.

Poděkování
Ačkoli jsem do ZS Gen. Klapálka chodil "pouze" čtyři roky, stačil jsem si za tu dobu tuto školu velmi zamilovat. Dostal jsem se do výtečného kolektivu, který neztratil svou integritu ani po četných odchodech některých členů. Naše třída by la sestavena z lidí, kteří se v páté třídě nedostali na gymnázium, a to bylo dle mého závěru velmi viditelné na celém třídním průměru. Po celé čtyři roky jsme zůstali nejlepší třídou na škole, za což jsme dostávali ocenění, jako např. nové žluté lavice. Několik lidí z naší třídy se též úspěšně účastnilo různých soutěží. Je mi velmi líto, že tuto třídu budu muset opustit. Avšak změna je život. Na závěr bych chtěl vyjádřit poděkování učitelskému sboru a ostatním pracovníkům školy.

A na úplný závěr slova Kristýny
No, musím uznat, že základní škola mi nedala jen, "základní" znalosti do života, naše třída mě i dost naučila. Už bezpečně vím, že vzpomenout si nebude těžké, ale setkat se ano. Bude se mi stýskat a všem mým přátelům přeji, aby se jim dařilo alespoň jako doposud, zůstali jací jsou a nikdy nezapomněli.
A to přejeme všem našim bývalým i současným žákům.

Děkujeme

Mořská krajina

S nadšením vcházím do nového letního dne. Přicházím k velké písečné pláži poseté malými oblázky a různobarevnými ulitami. Azurové moře se jemně vlní a krabi svými klepety štípají každého návštěvníka svého království.Průzračná voda vtéká do malých dětských nádrží. Zbarvuje se dozlatova od písku a vytéká opět pryč. Vstupuji do vody a jemný mokrý písek mi protéká mezi prsty. Plavu a nemyslím na nic. Okolo sebe mám vodu, jen lesklou vodu. Proplouvám mezi vlnami a dostávám se stále dál a dál. Nevidím zlaté písčité břehy. Jsem uprostřed nespoutaného moře.
Potápím se hluboko pod hladinu čirého moře. Vidím krásnou mušli s perlou, jemné kamínky a rozmanité mušličky. Všude je ticho. Slyším jen zvuky přírody. Barevné rybičky si mávají ploutvičkami. A vidím další ještě větší perlu. Kulatou a bílou jako sníh. Je jako královna celého mořského světa. Je mi příjemně a jsem ráda, že zde jsem sama. V nerušeném tichu.

Lucie - 8. ročník


Noční město

Jdu ospalým městem. Většina panelových domů a rodinných domků už šla spát. Jen tu a tam se ještě rozsvítí světlo a pak zhasne. Všude je posvátné ticho a tma. Je to tak krásné. Sem a tam slyším nějaké lidi, jak spolu hovoří, větřík si pohrává s listím a kočka nerušeně čeká na zvědavou myšku.
Procházím se známými stezkami a vnímám pouze světlo z ulic. Přemýšlím. V dálce kostelní hodiny odbíjejí půlnoc. Pro pověrčivé nastává hodina duchů. Došla jsem k potoku ani nevím jak. Sednu si na lavičku a poslouchám, jak zurčí voda a jak vánek tichounce naráží do listů stromů a keřů. Pak si vzpomenu na krásné chvíle, které jsem tu prožila s kamarády z mateřské a základní školy. Jak jsme si hráli, honili se a jinak si vybíjeli svou přebytečnou energii. Škoda, že se tyto tak úžasné chvíle už nebudou opakovat. Zvednu se a procházím těmi místy okolo tiché železnice, loučky (jak za těch pár let vyrostly) a docházím ke kopci. Procházím vesnicemi, kde už nic nesvítí. Všichni spí a já, já se tu sama neslyšně procházím. S příchodem čtvrté hodiny se domy pomaloučku probouzí. Už se neozývá pouhý tikot přírodních hodin, ale i pomocníci člověka se zapojují a začíná každodenní zvuk světa. Ach, jak my lidé dokážeme vyrobit tolik hluku?
Škoda, že už noc končí. Vždyť černá je tak nevyzpytatelná, ale přesto je krásná a s tichem vytváří krásnou melodii. Jdu domů. Už jsem u hradu naší rodiny. Ještě klíče zachrastí v zámku a už jsem tu. Dobrou noc, či vlastně dobré jitro!

Jadwiga 8. ročník


Televize versus násilí (úvaha)

Televize je pro většinu z nás nezbytnou součástí života. Přijdu domů = zapnu televizi. Je to prostě samozřejmost. Ovšem ne všichni by se rádi podívali na přírodopisný film o slonech nebo na dokument o vývoji lidstva. Raději se podívají na některý z akčních :filmů, kde je spousta střílení, krve a násilí. Samozřejmě, že se na něj rádi podívají nejen dospělí, ale i děti. Někoho by možná napadlo: Ale to na mě musí mít špatný vliv! Přiznejme si to. Násilí je dnes součástí všedního dne. Neobjevuje se jen v televizi, ale i v rádiu, v novinách, některé reklamní agentury ho používají jako nezbytnou součást jejich reklamního spotu. A proč je ho všude tolik? Protože je toho plný svět. Tento svět není součástí televize, to televize je součástí tohoto světa. Světa, který jsme si sami vytvořili. To my jsme ti nadaní tvůrci!

Soňa - 8. ročník


Ta puberta
Puberta je nejdivnější období v lidském životě, ať už pro jedince samotného nebo pro jeho okolí. Všichni si myslí, že už jsou dospělí a chytří, svéprávní, nezávislí a vadí jim, když o nich někdo říká, že jsou děti. Oni jsou děti a musí se ještě hodně učit, aby obstály.
V pubertě dělá člověk věci, které by ho za jiných okolností nikdy nenapadly. Chová se jinak a snaží se dělat všechno proto, aby zaujal vůdčí osobnost party, které by chtěl být také součástí. Chtěl by být také tak správný, jako jsou oni - být pořád venku s kamarády, zkoušet "zakázané" věci a přitom si připadat jako král světa. Místo toho ale sedí doma mezi čtyřmi studenými a prázdnými zdmi osamělého pokoje, poslouchá depresivní hudbu, kterou stejně nikdo v jeho okolí nechápe.
Pro dospělého člověka asi musí být směšná chichotající se děvčata a hoši "tvrd'áci", ale právě takový pohled se nám naskytne, když zavítáme do kolektivu dospívajících lidí.
Vždyť oni ještě vůbec nic nedokázali, tam kam se chodí najíst a vyspat, tam jim nepatří vůbec nic. Jenže to člověku dojde až tehdy, když si začne vytvářet nějaké hodnoty a uvědomí si, jak směšné byly jeho pubertální postoje a zvyky.
Žít v iluzi je krásné, ale nikdy to netrvá věčně.
Já jsem taky "pubert'ák" a díky tomu se stydím sám za sebe. Upřímně řečeno se těším, až to bude za námi a zůstanou tu jen dobré vzpomínky, protože člověk je optimista a snaží se na všechno zlé zapomenout.

Jiří - 9. ročník

Být či nebýt

To není otázka života či smrti. Ta otázka je spíš o tom, za jakou cenu můžeme být tím, kým chceme být. Sami sebou. A to není v dnešní době vůbec jednoduché.
Lidé pospíchají, stále před něčím utíkají, a tak i proto se z nich stává někdo jiný. Protože si to prostředí a podmínky jejich života vyžádaly. Ale za jakou cenu? Ze si celý život budou na něco hrát a předstírat, že všechno je tak, jak vždy chtěli?
Někteří z nich se možná zastaví a řeknou si: " Kdo jsem já? Jak vím, že to co jsem, je to, čím chci opravdu být?"
Možná se nad tím zamyslí a budou to chtít změnit. Ale žádná změna nejde ze dne na den. Proto se lidé často raději smíří s tím, jak to je, a budou věřit, že tak to vždy mělo být. Protože oni věří tomu, čemu věřit chtějí. A tak se jejich život stává hrou podle nepsaných pravidel.

Soňa - 9. ročník
 

Lux vypravuje

Konečně chvilka klidu, jen si vydechnu a hned vám začnu vyprávět svůj příběh.
Začalo to takhle:
Stránky mého života se s rychlostí světla popisovaly ode dne, kdy j sem se i s ostatními luxy ubytoval v prodejně elektrospotřebičů. Bohužel jsem se tu dlouho nezdržel. Hned po čtyřech dnech přišli lidé, u kterých bydlím teď. Prohlíželi si mě i mé kamarády. Nakonec jsem to byl já, kdo se jim zalíbil. Uložili mě do krabice, kde jsem měl velmi málo místa. Kdybych byl větší, nevešel bych se tam. V té odporné tmavé krabici j sem ležel asi hodinu. Začínala mě bolet záda. Nemohl jsem dýchat, myslel jsem si, že umřu.....
Najednou kdosi otevřel krabici. Světlo. Konečně světlo. Opět jsem mohl dýchat. Po chvíli mě ten někdo vzal do náručí a přenesl do vedlejší místnosti. Jemně jsem byl položen na koberec. Můj ocas byl zapojen do proudu. Poprvé jsem začal svým superdlouhým chobotem vysávat špínu. To byl požitek!
Čištění koberců je mé jediné zaměstnaní. Mám ho moc rád, i když to je vyčerpávající. Každý den musím vysát i několik pokojů. Jsem moc rád, že jsem se narodil jako lux. Být luxem je ta největší radost, která může elektrospotřebič potkat. Ještě vám musím říci, že zde mám mnoho přátel, například fén, mikrovlnou troubu, lednici, žehličku a pračku. Všechny zbožňuji. Ještě musím zdůraznit, že můj nejlepší přítel je mixér. Moc si spolu rozumíme. Můžu se mu se vším svěřit.
To je o mém životě zatím vše. Teď je řada na vás, vyprávět mi zase váš příběh.

Lucie - 8. ročník


UFO

Často si klademe otázku, jestli je někde ve vesmíru planeta podobná té naší. Jestli je na ní život a kdo tam žije. Možná někde je a žijí tam zelení mužíčkové s anténkami na hlavě. Mají kosmické lodě a v minulosti nás navštěvovali a navštěvují i dnes.
Jak vysvětlíme pravidelné kruhy v obilí? Přistáli snad mimozemšťané na naší planetě?
V Egyptě byly nalezeny hieroglify s divnými figurami s lítacími stroji. Byli to snad mimozemšťané? Možná, že pomáhali postavit Cheopsovu pyramidu v Gize. Za život tohoto císaře by otroci takovou pyramidu nestihli postavit.
Na obloze jsou spatřována tělesa, která rychle mění směr a létají velkou rychlostí. Je to UFO?
Někteří lidé tvrdí, že žádné letadlo nedokáže tak rychle měnit směr. Pozorované objekty se chvíli vznáší na jednom místě a pak velkou rychlostí zmizí.
Už staří Aztékové o hvězdách a o vesmíru věděli více než my. Dokonce byla nalezena družicová mapa Antarktidy před tím, než ji pokryl led. Mohli mimozemšťané učit Aztéky astronomii? Možná, že ano. I zde byly nalezeny obrázky záhadných postav s velkými stroji. Možná se s mimozemšťany setkáme. Ale teď si klademe otázku, jestli j sou mírumilovní, nebo naopak. Spojíme se s mimozemšťany? Poznáme jejich technologii?
Zatím jsme se dostali nejdále na Mars. Snad se dostaneme ještě dál a někdy se setkáme.

Jarda - 9. ročník

Co vlastně nepomíjí? Kolik lidí, tolik názorů.

Často se ptám sama sebe, co je vlastně stálé? To co se snažím právě popsat, může vypadat za deset minut úplně jinak. Před půl rokem jsem četla knížku, která mě naprosto nadchla svojí filozofií, ale už se mi nelíbí...
V supermarketu občas zahlídnu vývěsku s nápisem ,,Zvláštní nabídka - pouze na omezenou dobu". To je výstižné pro celý náš život. Všechno existuje jenom krátce. Ale proč? Kde je to pozitivní myšlení lidí? Kde je odvaha k dosažení cílů a držení opratí,jejich životů pevně v rukou? Sil i odvahy má přece každý dost, tak v čem je problém? Stálost, stejně tak jako konec/na Zemi přece neexistuje. Konec je nevídaný klam a ten, kdo to ještě nepochopil, ochuzuje jen sám sebe. Bojujte a nepřemýšlejte, jak dlouho vám to vydrží! Proč si myslet, že se to nějak nevyřeší, když i to největší trápení jednou skončí.
Pravda, žít současností s tím, že za krátkou dobu skončí, není moc perspektivní, ale brát to jako fakt, mi připadá mnohem inteligentnější. Tak tedy, nevzdávejte se svých cílů předčasně, žijte dneškem a kašlete na smutky z předešlých dnů. Žijte a užívejte si, protože kdo ví, co může být zítra? Snad je to jen na nás... Konec nebo začátek něčeho nového?

Kristýna - 9. ročník


Jaký jsem já žák?

Jaký jsem asi já žák? To je jednoduché. Vždy, když si položím tuto otázku, znám na ni odpověď. Jsem vzorný, poslušný, bezproblémový a naprosto bezchybný.
A co mé chování?
Nenajde se snad na celém světě širém hodnější žák než jsem já. Stává se, že se ocitnu uprostřed dění nějaké nekalé záležitosti a jsem považován za spoluviníka nebo dokonce za pachatele. Učitelé si mě strašně rádi vybírají za terč, což není zrovna dvakrát příjemné. Nechci si stěžovat, ale příliš se mi to nezamlouvá. Spolužáci mě tyranizují. Psychický teror č dokonce fyzické napadáni nejsou nic neobvyklého.
Jedním slovem - jsem chudák.
Ale je tomu skutečně tak?
Co když nejsem úplně bezchybný? Co když to mé chování také není vždy perfektní a při některých lumpárnách také přiložím ruku k dílu?
Lidé často vidí chyby na těch ostatních, ale vlastni nedostatky si nepřipouštějí. Je třeba si uvědomit, že objektivně posoudit sám sebe je velmi náročné, a proto to raději přenechám někomu jinému.

Valerij - 9. ročník


Můj život v roce 2013

Svou budoucnost si nedokážu nějak konkrétně představit. Vím jen, že už určitě budu mít za sebou školu. Doufám, že seženu nějakou dobře placenou práci, která mě bude bavit. Možná budu mít rodinu, snad dobře fungující. Prostě nějaké dobré zázemí pro sebe i své blízké.
Přála bych si mít hodného a věrného manžela se smyslem pro rodinu.
Když si s manželem sedneme a v klidu pijeme kávu, děti nezlobí a všude je klid, vzpomenu si na své. dětství. Nijak růžové nebylo, ale přesto na něj vzpomínám ráda. Co jsme si s kamarády užili legrace! I svým dětem bych přála dobré a hlavně upřímné kamarády, kteří jsou ochotni pomoci. Ráda bych byla .svým dětem oporou a kamarádkou, aby se nebály mi něco říct a svěřit se. Takový vztah dětí a. rodičů je podle mého názoru ten nejlepší. Nechtěla bych. aby mé děti žily v neúplné rodině jako kdysi já. Snad nebudu muset nikdy litovat toho, že své děti vychovávám bez zákazů a snažím se vše řešit přátelskou domluvou. Snad to ocení...
Třeba jednou budou stejně jako já říkat: ,,Svoje děti já si budu vychovávat jinak." Udělám maximum. aby jednou mohly říct: ,,Mé dětství bylo hezké a velmi rád(a) na něj vzpomínám."

Petra - 9. ročník

Jaký bych já byl učitel?

Kdybych měl vykonávat povolání učitele, snažil bych se být spravedlivý, nikomu nenadržovat a na nikoho si nezasednout. Chtěl bych být něco mezi panem učitelem, kterého máme na dějepis a panem učitelem na matematiku, protože je s nimi legrace a oba si dokáží zjednat pořádek.
Také bych se snažil o to, abych si s žáky povídal i o jiných věcech než o učivu. Ve svém volném čase bych zorganizoval nějaký výlet, například do Prahy. Právě tak to udělalo jarních prázdninách již zmiňovaný učitel dějepisu.
Pokud bych byl třídním učitelem, snažil bych se sdružovat třídu v kolektiv, například rozhodováni o výzdobě třídy. Právě tak to udělala naše třídní, která nám dovolila vylepit si ve třídě plakáty.
Myslím, že jako učitel bych musel mít hodně trpělivosti. V té by mi mohla být příkladem naše bývalá učitelka na dějepis, která dokázala přimět k učení svou trpělivostí dokonce i takového žáka, který při ostatních hodinách nedělal vůbec nic.
Dost pochybuji o tom, že by mohl existovat ideální učitel. Asi by se z více učitelů musel smíchat jeden.
A co dodat na závěr? Každý člověk má své klady, ale i zápory a učitelé určitě nejsou výjimkou.
Já teď můžu akorát doufat, že takový ideální učitel se narodí a já budu mít to štěstí, že bude učit právě mé dítě.

Daniel - 9. ročník


Revoluce?

Dne 17.11.2002 tomu bude 13 let od toho památného dne, kdy se sešly tisíce lidí na Václavském náměstí a mohutnými demonstracemi nastartovaly pád tehdejšího komunistického režimu.
Tehdy, když davy odhodlaných pospolu držících lidí stály tváří v tvář kordonu policejních těžkooděnců, mohl být na sebe československý národ hrdý. Myslím si ale, že většina z tehdejších demonstrantů ani netušila, co se bude dít za pár let.
Jen několik roků od sametové revoluce se začala v lidech projevovat klasická česká sobeckost, závist a touha po penězích. Semknutost spolu s touhou dojít ke společnému cíli se vytratila v miliónových vilách a vytunelovaných fondech.
Tenkrát si asi nikdo onoho podzimního večera nepomyslel, že po třinácti letech kráčení vstříc za vidinou svobodné země dojdeme až ke třetímu místu KSČM ve svobod­ných parlamentních volbách v roce 2002.
Napadá mě, jestli není lepší nemyslet na budoucnost, a také se vkrádá otázka, jestli nebude muset být tato moje úvaha po příštích volbách vyřazena ze školního archivu.

Tomáš - 9. ročník


Stalo se v Praze roku 1989

Je 17. listopadu 1989 a já stojím na Václavském náměstí. Dívám se na svatého Václava a ten si tam sedí na svém koni, jako by se nic nedělo. Pod ním se však rozhodovalo o budoucnosti. Na jedné straně stáli demonstranti a na druhé Veřejná bezpečnost. Někteří politici zažili nejtvrdší chvíle svého života. Bylo nám všem krásně, až na to, že někteří dostali sprchu, někdo dostal pendrekem, ale přesto jsme byli nadšeni. Celý národ se měl najednou tak rád a necítil k sobě nenávist, všichni chtěli dosáhnut jediné věci. V hloubi duše jsem cítil, že se to musí povést, protože za námi stálo tolik lidí - Václav Havel, Marta Kubišová, kněz Malý, Michal Kocáb a další. Už jenom kousek a jsme tam, kde jsme chtěli být. Marta Kubišová zpívala z balkónu u Melantricha a kolem mě bylo tolik šťastných lidí. Zdálo se, že i svatý Václav je šťastný. Říkám si: ,,Co bude za deset let?"

Sváťa 9. ročník